Jdi na obsah Jdi na menu
 


O tom, jak se Zeus dostal na Olymp aneb Nevěřte Iljadě

4. 8. 2014

 Povím ti příběh který se stal,

O tom, jak Dia na Olymp jeden človíček dal…

 

Kdysi dávno byl svět veselý a šťastný. Bok po boku tu vedle sebe žili lidé, elfové, trpaslíci a jiná (někdy velmi podivná) stvoření. Lidé bydleli v malých vesničkách anebo si společně s trpaslíky stavěli pevná kamenná města a velkolepé pevnosti. Elfové se volně procházeli po zemi; někteří se vraceli zpět do svých stromových měst a jiní byli věčnými poutníky.

  Všechny však spojovala radost a láska k zemi, ve všech obydlích byl slyšet veselý smích malých dětí a na všech lukách tančila děvčata a pletla si věnečky z vonných květů pod pečlivým dohledem svých starších sourozenců. Od rána do večera bylo notně rušno – obzvlášť v okolí lidských sídel. V jednom takovém městečku, které se jmenovalo Olymp, zrovna padla tma – a co to? Všichni jakoby se ztratili – na políčkách zůstaly nástroje pohozené tak, jak jejich majitelům vypadli z ruky; v říčce se s proudem praly lodičky, které si přes den pouštěli chlapci, a které se zapletly do rákosí; a křivolaké úzké uličky byly téměř liduprázdné.

  Téměř? No jistě, v jedné z nich, širší než byly ty ostatní, bylo celkem rušno. V této uličce byla totiž vyhlášená hospoda, kterou její majitelka bůhví proč nazvala „Ambrósie“. V této hospodě se večer co večer scházeli lidé nejenom z našeho městečka, ale i z celého širého okolí.

  Zrovna dnes večer se tady u jednoho stolu sešla zajímavá společnost: pisálek článků do místních novin Homér, všeobecně známý štamgast Áres (se svými kumpány), trpaslík Rudovous a stříbrovlasý elf Zakeriel (který byl ostatně – jak trefně vystihl Rudovous – pro každou špatnost), a už jen to slibovalo, že se stane něco hodně potřeštěného…

 

  Áres se zrovna přimotal ke stolu od kterého zněl přes celý lokál hurónský smích jeho přátel ve zbrani (rozuměj – v pití), v každé ruce dva korbely a jeden v obou podpaždí. Rychle rozdal korbely všem osobám u stolu (po směru hodinových ručiček) včetně sebe a s otázkou: „co se tady dělo?“ rychle usedl na židli aby mu nic neušlo.

  Rozesmátý trpaslík se k němu otočil a v mezerách, kdy zrovna nelapal po dechu, mu stručně objasňoval situaci. „…a tak řekl, že se stane spisovatelem…“

  Homér se prudce narovnal, vypnul hruď a hrdě prohlásil: „co má být, a když to tahle tlupa neintelektuálních paviánů nedokáže pochopit, může si klidně odsednout“. Odvaha ho pak odněkud přešla, když pochytil vilný pohled krásné, ale nebezpečné (tedy pro muže nebezpečné) Afrodité.

  „A o čem by jsi chtěl napsat?“ Zeptal se Zakeriel ve snaze přivést jejich rozezleného přítele na jiné myšlenky, koketně hodil hlavou a ledabylým pohybem shrnul z obličeje neposedné pramínky vlasů. Afrodité málem omdlela.

  Homér chvíli přemýšlel a po chvíli se mu na tváři objevil nebezpečně široký úsměv značící obvykle nějakou obrovskou hloupost (několik lidí si nervózně odsunulo židle). „Napíšu kroniku našeho městečka…“

  „cože?“

  „Napíšu kroniku našeho městečka, ale nebude to jen tak – bude zcela mimořádná, ojedinělá, velkolepá!!!“ A už si připravoval papíry a pero. Po chvíli přemýšlení (a chvíli ticha) se otočil ke svým spolustolovníkům: „Hmm. Nevíte, jak mám začít?“

  Rudovous si chvíli pohrával s vousy a prohlásil, že on by začal názvem města.

  „Jasně takže tady to máme Olymp – město v malém údolí…“

  „No – já bych napsal na pahorku – znělo by to důstojněji.“ Skočil mu do toho Áres.

  „A proč ne na hoře?“ Přisadil si Rudovous.

  „Jasně napište tam rovnou Hora Olymp,“ poznamenal sarkasticky Zakeriel, a chtěl pokračovat, když ho nadšeně přerušil Hermés (který byl až do této chvíle relativně potichu), „to je skvělý začátek Hora Olymp – domov božských obyvatel.“ Zakeriel zakroutil hlavou, ale jestli chtěl něco říci, tak ho dokonale umlčel fakt, že si to Homér pečlivě zapsal; tedy až k domovu, tam ho přerušil Poseidón (poslední ze stolovníků – většinou zamlklý introvert) s tím, „že bohů zní lépe.“

  Homér se ho chytil a už měl začátek jak natištěný: Hora Olymp – domov bohů. „No jo, ale jak dál?“ poškrábal se brkem na čele (ostatní se raději rozhodli ignorovat fakt, že mu pero na čele vytvořilo kresbu, no řekněme nepříliš slušnou).

  „Já bych vyjmenoval místní obyvatele,“ ozval se už podruhé za večer Poseidón (což bylo samo o sobě nadpřirozeným úkazem) „No jen pro pořádek…“

  „Skvělý nápad,“ pochválil ho Homér nadšeně. „A začneme asi starostou – Zeus starosta nás všech…“

  „No líp by znělo vládce“ Vmísil se opět Áres.

  „Výborně; takže tady to mám – Hora Olymp, domov bohů…“

  „Napiš tam sídlo; prosím!“ Škemral Hermés (pro kterého bylo tohle slovo z nějakého podivného důvodu důležité).

  „Dobře tedy – Hora Olymp – sídlo bohů jehož vládcem je Zeus… To zní dobře,“ pochválil si Homér. „Můžeme pokračovat.“

  „Koho si vybereš jako dalšího?“ Zajímal se Rudovous.

  „No to je už jedno ne? Třeba ředitelku naší školy Athénu.“ Homér chvíli přemýšlel a pak dodal: „A tam sídlí také studnice vědomostí Athéna.“

  To už Áres nevydržel a vyprskl smíchy – „studnice vědomostí? Tak to je dobrý, jenom se musíš modlit, aby si to nepřečetla! Protože pak by tě nejspíše zvalchovala palcátem.“

  Zakeriel (který se už duševně smířil s nevyhnutelným) se po dlouhé době zase ozval: „Víš co? Napiš tam tohle: Athéna paní moudrosti, která je taktéž skvělou válečnicí – to nikoho neurazí; a navíc se ti to tam i stylově hodí.“

  Homér opět zářil jako sluníčko a Zakerielova slova napsal tak rychle, že byl div, že mu při tom neshořel papír. „No teď to už bude jednoduché! – Další budeš třeba ty Áree!“

  „Už se třesu…“

  Homér se moudře rozhodl, že si tohoto, nepříliš lichotivého komentáře raději nebude všímat; radši se s úsměvem otočil přímo na Área: „Tak – vysloužilý vojenský velitel – co s tebou?“

  Rudovous se překotně hlásil o slovo: „To je jasné – pán války!“

  Potom šlo už Homérovi sepisování samo od sebe; jen občas se poradil o věcech, ve kterých měl pochybnosti. V hospodě se tak dalo třeba slyšet: „Herme, ty jsi pošták?“

  „Jo jasně – a co sis myslel?“

  „Nic, já jenom nevím jak to napsat, aby to znělo důstojněji!“

  „Pošťák podle tebe není dost důstojný?!“

  „Ale samozřejmě že je, jenom se mi to nehodí do kroniky…“

  „Co prosím? Ale poštu bys chtěl co?!“ …

  „Prosím vás, nehádejte se – Herme listonoš je velice důležité a potřebné povolání – a Homére napiš tam: Posel zpráv.“

  „Vážně?“

  „Vážně?!“

  „Naprosto!“

 

  Anebo: „Poseidóne – co vlastně děláš?“

  „Plavčíka“

  „Cože? Já myslel…“

  A do toho Zakerielův hlas: „Homére, neptej se a napiš pán vod.“

 

  Po nějaké chvíli: „Tak a skoro to mám hotové… Ještě mi chybí tady Zakeriel a Rudovous a tamhleta megera,“ (Homér ukázal na Afroditu).

  Áres se zazubil: „podle toho, co jsem si vyslechl by to nemělo být s Afrodité tak těžké – napiš tam prostě paní lásky a krásy.“ Homér se ušklíbl, ale nakonec to zapsal. „Ale pak co se Zakerielem a Rudovousem?“

  „Já mám návrh – tak prostě přelož jejich jména do našeho jazyka a napiš to, v čem jsou dobří!“

  „Skvěle Herme!“ Zajásal Homér a ignoroval poněkud dotčené pohledy elfa a trpaslíka. „Rudovous – to je…to je… už to mám Héfaistos – a je to pán kovářů.“ Homér se pak chvíli mračil na papír a nakonec se nevině podíval na elfa. „Ehm… Tak tedy Zakerieli, co znamená tvé jméno v překladu? Prosím?“ Zakeriel měl ve tváři naprosto ledový výraz, ale nakonec si povzdechl a vzdal se: „Znamená to zářící slunce.“

  „Tak to je ovšem jasné  - to je Apolón a je to pán umění…“ Homér pak chvíli setrvával v zamyšleném mlčení a pak konečně zvedl hlavu a prohlásil, že je už témě hotovo, stačí už jen přidat nějakou veselou historku.

  „A ukážeš nám to alespoň?“ Ozval se dotčeně Rudovous.

  „Co? Ale ano jistě – tady to je.“

 

Homérova kronika:

Hora Olymp, která je sídlem bohů, má jediného vůdce; a tím je hromovládný Zeus. Spolu s ním zde žijí také: bohyně moudrosti a války Athéna, bohyně lásky a krásy Afrodité, manželka vládce bohů Héra, bohyně lovu Artemis, Bohyně úrody Demetér, bohyně krbu Hestia, bůh umění Apolón, bůh kovářů Héfaistos, bůh války Áres, posel bohů Hermés, bůh moří Poseidón,  a dále Persefona, Hádes, Eris, Nyx, Eós…

 

  „No to je sice moc pěkné, ale vysvětli mi jednu věc: Hestia – bohyně krbu?“ Ozval se Hermés.

  „To jsem ti tam měl psát kominice?“

  Zakeriel (kterému se už podařilo chytit dech) se jenom optal: „bohové?“

  „Přece tam nebudu psát páni!“ Odsekl Homér, který měl tuto odpověď zřejmě nachystanou.

  Áres chvilku váhal ale nakonec se osmělil: „Proč je starosta Zeus hromovládný?“

  Homér okamžitě vyplivl odpověď: „Protože když se vzteká, tak kolem něj hřmí! – Ještě nějaký dotaz?“

  Áres kterému už, už cukaly koutky se zmohl jenom na to, že zavrtěl hlavou. Ovšem tím, kdo se první rozesmál naplno byl Hermés, krátce po něm následovali Áres a Rudovous, a po nich (zcela netypicky) také Zakeriel a Poseidón. Homér na ně jen vrhal uražené (a do jisté míry vražedné) pohledy. Když se společnost uklidnila, Rudovous vylezl zpola stolu (kam se předtím skácel), Zakeriel utřel slzy a Áres a Poseidonem vstali z podlahy (stejný případ jako rudovous); pokračoval Homér již ve zcela vážném duchu: „a teď už nám chybí jenom vtipný příběh – nějaké návrhy?“

  „Jo – napiš tam o tom fotbalovém utkání mezi našimi školními fotbalovými týmy.“ Navrhl Áres.

  „To je vtipné?“ Podivil se jenom Poseidón.

  „No takhle bez obalu ne, oni ovšem soupeřili o jedno děvče z vyššího ročníky, sranda byla, že ta holka jim nakonec dala košem kvůli jednomu zpěvákovi.“

  „Fajn,“ promnul si oči Homér, „tak sem s tím, ať už to máme z krku – chvíli si odpočinu (u skleničky) a hned se do toho dáme! – Jenom mi ještě řekni, jak se jmenovala ta fotbalová mužstva, ti chlapci, zpěvák a to děvče.“

  „Řekové a Trojané, Achilles a Hektor, zpěvák se jmenuje Paris a děvče Helena“ poslušně odpověděl Áres.

  „A škola?“

   „Ilias“

  „Výborně – tak já začnu.“ A dalších zhruba pětačtyřicet minut nebylo slyšet nic kromě škrábaní Homérova pera a občasného šepotu štamgastů (pozn.aut. všechny štamgasty Homérův příběh velice zajímal). Po této slabé čtvrthodince se Homér protáhl a předvedl světlu světa a taktéž všem kolem stolu svůj opus magnum (všechny námitky byly nemilosrdně zamítnuty – autorovi do toho přece nemá nikdo právo „kecat“).

 

 

 

 

 

Pozn.aut. – ukázku z Homérovi Iljady předkládat nebudu, neboť ji jistě všichni znáte (Homér časem přidal ještě druhý !ZCELA FIKTIVNÍ! Díl, který nazval Odysea – inspiraci nalezl na jedné výpravě loďkou po řece, svou úlohu v tom ovšem sehrál i jistý sud vína).